O Americe očima našeho stálého dopisovatele z Louisville (USA)

Hodně se toho už napsalo, bohužel zejména v ne-americkém tisku, protože Američané jsou na podobné názory neobyčejně háklivý národ, o sebe-destruktivní dráze, po níž se Spojené státy americké pomalu, ale jistě šinou. Jednou z příčin je i takzvaný rasismus naruby, který více a více vystrkuje svou obludnou hlavu a o němž se veřejně snad ani nesmí promluvit.

Nebudu rozebírat všechny výhody, které mají americké rasové menšiny, od stamilionových dotací na nejrůznější, často naprosto zbytečné programy, jichž se kongresmani nechtějí vzdát, dotace na nákup domu, velké výhody při příjímání na vysoké školy, kde se musí naplnit směrné číslo, i když to bude znamenat odmítnutí kvalifikovaných bělošských uchazečů na úkor zástupců menšin, které pak bude často nutno udržovat na škole značně pracně a podvodně, přes povinné dojíždění, ba spíše nucené svážení bělošských dětí do mizerných škol v nebezpečných čtvrtích jen proto, aby se naplnil povinný poměr bělošských a černošských dětí dány procentem populace ve státě, až po existenci výhradně černošských televizních stanic. Zkusit založit výhradně bělošskou stanici bych nikomu nedoporučoval, opak je však nejen možný, ale ještě je to oficiálně vítáno, schvalováno a veřejně prohlašováno za mimořádně žádoucí. Na těchto stanicích bílou tvář neuvidíte, přesto je procento zastoupení menšin ve filmech víceméně povinné, což občas vede k tragikomickému násilnému použití černošských herců třeba v Homérově Odyssey či v nějakém filmu ze starého Japonska.

Černá popelka a princ Asijec

Přesně ve stejném duchu nabídla americká televize ve spolupráci s Disneyovým filmovým studiem mimořádný důkaz o tom, jak to vypadá, když se politická korektnost vymkne z kloubů. Tato nová verze známé pohádky o Popelce se totiž rozhodla takzvaně zbourat mýtus a pohádku rasově promíchat. A tak vznikl miš-maš, kde kouzelnou kmotřičku hraje černá zpěvačka Whitney Houstonová, Popelka je také černoška, král je běloch, ale královna černoška, a aby všemu nebyl konec, princ je Asijec. A jelikož ani tohle nestačilo, tak se musel poněkud překroutit i děj: Popelka není utlačována zlou macechou, nýbrž pro barvu své kůže. Jako pikantní dovětek může sloužit i to, že ani tohle militantním černochům nestačí, protože prý zmíněná verze je také špatná, neboť princ není černoch. A tak jen čekám, kdy se někdo zblázní natolik, že natočí film, ve kterém bude běloch hrát postavu Martina Luthera Kinga.

Běloch je vrah lidstva

Klasickou ukázkou toho, co se v dnešních USA děje, je případ nedávného soudního procesu z Chicaga. Tam byli obžalováni dva bělošští policisté z toho, že při zátahu na překupníky drog jednoho černocha zmlátili a on údajně na následky útoku za několik dnů zemřel. Oba policisté byli po několikaměsíčním soudním procesu odsouzeni na řadu let do vězení a Chicago oslavovalo spravedlivý soud. V posledních dnech však na povrch vyplynulo jedno celkem nemilé překvapení - ukázalo se, že porota, složená téměř výhradně z černochů, se před závěrečným rozhodováním o vině přiváděla do té správné nálady speciálním filmem, podmalovaným uhrančivým hlasem militantního Malcoma X, jehož monolog začínal slovy: „Běloch je největší vrah dějin lidstva." Soud se bude opakovat, protože vyšší instance, ke které se obhájci odsouzených policistů celkem očekávaně obrátili, správně usoudila, že čeho je moc, toho je příliš. Bohužel se už nikdo nepozastavuje nad tím, jak podobný film může v dnešních Spojených státech vůbec vzniknout. Copak by mohl vzniknout film zcela opačný, založený například na nesporném faktu ukazujícím, že více než 30 procent černošské populace mezi 18 a 30 lety je buď ve vězení, ve vyšetřovací vazbě nebo chodí po ulicích na podmínku?!

Body za původ a hodnotu člověka

Běloši toužící v USA po studiu to v některých případech nemají zrovna nejjednodušší. Nemají zde sice komunisty do zrůdné dokonalosti vypracovaný systém bodů zvýhodňujících dělnický původ rodičů, ale jinak na tom nejsou o mnoha lépe. Díky affirmotive action, což je vládou nařízené použití směrných čísel diktujících, kolik černochů musí být povinně přijato, aby bylo napraveno příkoří učiněné před několika staletími otrokům, získávají kladné body i četné menšiny jako invalidé, alkoholici či lesbičky.
Korunu tomu dalo nařízení vydané státním ministrem spravedlnosti v Texasu, jež nařizuje školám bodovat přihlášky nejen podle výsledky testu, ale i podle věku, pohlaví, rodinné historie, rasy, rodiště, vojenské služby, vzdálenosti, sociálně ekonomické historie (rodinný původ?) a osobní hodnoty. Zdá se tedy, že pokud bych se narodil jako černá lesbička, mohl bych být blbý jako štoudev a stejně bych v Texasu měl místo na studiích zajištěno. Ohrozit by mě možná mohl tak jedině Einstein, ale ten už naštěstí umřel.
Aby vše bylo ještě horší, stejná situace je i v některých zaměstnáních, speciálně v takzvané civilní správě. Zde bodový systém jednoznačně určuje kvótovou sestavu jednotlivých oddělení či úřadů. Obdobně je tomu i při získávání státních grantů, státních zakázek či nízko-úročných půjček.

 

VÁCLAV VĚTVIČKA, Louisville, USA

Snímky KEYSTONE, KIRKÉ a SYGMA

(zdroj: časopis Květy 2001; str. 25)

Přepracoval: Rudolf Adler

November 2008